O hradišti Lštění se zmiňuje Kosmas ve své Kronice české k událostem
kolem roku 1055:
... vyjel nový kníže [Spytihněv II.], aby nově upravil panství moravské, jež jeho otec před nějakým časem mezi své syny rozděliv, polovici dal Vratislavovi, druhou část Konrádovi a Otovi; Jaromír, jsa na učení, meškal ještě ve školních síních. I poslal kníže Spytihněv napřed k předním mužům oné země list, v němž vyzýval jmenovitě ze všech sídel tři sta mužů, které znal jako nejlepší a nejvznešenější, a pod ztrátou hrdla jim nařizoval, aby mu přijeli naproti do hradu Chrudimě. Mužové vyplní rozkaz a již za strážnou branou v polích u Hrutova přijdou knížeti vstříc. Avšak kníže rozhněvav se, že nepřišli na ustanovené místo, ihned je kázal zjímati a dal je v poutech rozsaditi do vězení po jednotlivých hradech v Čechách, koně i jejich zbroj rozdělil mezi své lidi a táhl dále na Moravu.
Uslyšev to jeho bratr Vratislav, velmi se bál a utekl do končin panonských [Uhry], zanechav svou manželku na hradě Olomouci. Král Ondřej ho vlídně přijal a čestně ho po celou dobu pobytu u sebe choval. Tedy kníže Spytihněv, uspořádav vše na Moravě podle své libosti, přijal své bratry, aby s ním byli na dvoře. Konráda postavil do čela lovcům, Otu pak postavil jako mistra nad pekaři a kuchaři. Zajatou snachu dal dovézti na velmi pevný hrad Lštění a střežiti hradskému správci Mstišovi. Ten však ji nehlídal tak, jak by bylo slušelo na takovou paní, neboť každé noci její nohu okovem připoutával k své noze. Když se o tom dozvěděl její muž, těžce to nesl, a jakou mzdou se později správci hradu odplatil za tento nerozvážný čin, vysvitne z dalšího vypravování.
Když však uplynul jeden měsíc, na přímluvu biskupa Šebíře a předáků
propustil svou snachu a dal jí průvod, aby se mohla vrátit k choti. Poněvadž
byla blízko porodu, pospíchajíc na cestě, poškodila si dělohu a do tří dnů
vypustila duši nejkrásnější mezi ženami, protože nemohla vydati z života
nezralý útěžek. Když král Ondřej viděl, jak jest jeho host nad její smrtí
v srdci zarmoucen,
TĚŠIL JINOCHA V SMUTKU A TAKTO
MU DOMLOUVAL VLÍDNĚ:
"Drahý můj hosti, Bůh dej, abys byl šťasten. Ostatně uvrz na Hospodina starost
svou a doufej v něho a on sám učiní, aby se tvůj zármutek brzy obrátil v
radost. Neboť se často stává, že kde se člověk méně užitku naděje, odtud
si odnese více prospěchu. Stran smrti tvé choti budiž však statečným mužem
a nevybočuj v svém žalu z míry, jako by se tob jedinému stalo něco nebývalého,
kdežto všem lidem je dobře známo, že
VŠELIKÉ LIDSKÉ TĚLO SE VRACÍ K PŮVODU SVÉMU."
Domluvil a vede smutného hosta s sebou k hostinnému stolu, kde se oba
bohatými jídly posilní a libým vínem rozveselí. Náhoda tomu chtěla, že
tento král měl jedinou dceru jménem Adlétu; byla to dívka již pro lože
manželské dospělá, velmi sličná
MNOHÝM ŽENICHŮM SVÝM JSOUC NADĚJÍ BUDÍCÍ ZÁVIST.
Sotva ji host uzřel, osudně si ji zamiloval; dobrý král tomu nebránil a po
krátkém čase dal mu ji za manželku. Když to uslyšel kníže Spytihněv, hleděl
se bystrým postřehem uvarovati toho, aby snad jeho bratr s Uhry nenapadl
celou Moravu, a vypraviv posly, povolal ho zpět z Uher a navrátil mu hrady,
jež mu již dříve jeho otec dal na Moravě.